OT-64 SKOT

Ze Šternberka do Aše po vlastní ose.

Jednou jsem vezl "Skota" z opravy ze Šternberka po vlastní ose do Aše. Byla to slušná štreka (kolem 600 km). Psal se rok 1979 a měl jsem to tenkrát asi za 180. Tenkrát v září slunce pražilo,byl nádherný den a velitel vozu, mimochodem výborný kluk nrtm.Zdeněk Sluka, si dostatečně užíval cestu máváním na ženský,které se promenádovaly po ulicích v minisukních.

 U Hlinska, na takovém strmém rovném sjezdu mu říkám, že ho prubnu, kolik to udělá. Samozřejmě jsem se setkal s nadšeným souhlasem a tak jsem plyn sešlápl až na podlahu a s radostí koukal na tachometr, jak se klepavým pohybem sune k maximálce. Tenkrát aut moc nejezdilo a tak jsme v tom kopci potkali jen jednu Š 100. Šinul se do kopce tak 70kou a v okamžiku, když jsme ji míjeli jsem tam měl 130Km/h. Asi to s ní hezky zamávalo. Při této rychlosti se Skot choval jistě a ani řízení nebylo nutné moc korigovat. Jen se pohupoval na nerovnostech silnice. Ale Zdeněk měl oči plné slz tím náporem větru. Tak to byla naše maximálka.

Tuto trasu jsme jeli 3 dny s přespáním v Poličce a  Brandýse n./L. a dalšími přestávkami na naše rozptýlení a jídlo. Druhý večer jsme zastavili u motorestu Čtyři kameny na rychlostní silnici R 10 u Brandýsa, že se najíme. Vyskákali jsme z OT a mažem do restaurace. Hned ve dveřích jsme potkali nevěstu se ženichem,kteří tam měli svatbu. Za nima běželo asi 5 dětí a nevěsta na nás: "Ahoj vojáčkové,že nás svezete, že jooooo?"A hezky na nás mrkala svýma modrýma očima. My se na sebe se Zdeňkem podívali a bylo nám hned jasný, že jo. Otevřeli jsme boják a milé dětičky tam radostně naskákaly. Tak jsem je po tom velkém parkovišti asi 5 min. vozil a Zdeněk zatím diskutoval s nevěstou a ženichem. Pak na mě mávnul a já to znova zaparkoval. Bojový prostor však moc čistý nebývá a milé děti vyskákaly značně špinavé od šmíru, ale oči jim zářily radostí! No a ta Zdeňkova diskuze splnila svůj účel a byli jsme pozváni ke stolu. Bylo tam spousty dobrot a moooc hezky jsme se nadlábli. Ta akce se vydařila a vůbec se nám odtud nechtělo,ale co naplat-muselo se.

Druhý den ráno jsme pokračovali směr Aš a najednou někde u Karlových Varů Zdeněk povídá: "Hele Lubo půjč mi to na chvíli." (byl to technik roty a už si OT také osahal). Tak jsem zastavil a vyměnili si role. Řídil dobře a mě napadla kulišárna- nenápadně jsem mu přepnul ventil na kormidla, tím jsem vyřadil posilovač řízení, aby se trošku nadřel. Jenom-že silnice byla  rovina, on to nepoznal a pří hovoru s ním a užívání si bezstarostné jízdy jsem na to zapoměl. Asi po 20 min. jsme však odbočovali z hlavní vlevo a já hlásím: "Za námi nic a ten proti nám je daleko, to stihneš". Slyším,jak přidal plyn a najednou prudká brzda, až jsem nalétl na kruhový pancíř,jak se to zhouplo.A ve sluchátkách řev: "Ty vole ono to nezatáčí!!!"  V tu chvíli jsem si uvědomil proč, sehnul se k němu a opět nenápadně přehodil ventil zpět. Vzal jsem za volant a říkám: "Vždyť to točí-podívej." A vlezl jsem zpět na velitelské stanoviště. Stáli jsme napříč silnice a protijedoucí auto už stálo u nás a řidič koukal co se déje, aniž by si dovolil nějak gestikulovat rukama. Povídám šlápni na to a jeď, on nám dává přednost. Tak to Zdeněk ohulil a byli jsme pryč. Ale já si musel povolit mikrofony na krku,a bych se mohl dosytosti vysmát tak, aby on to neslyšel. Pak jsem mu to jednou v hospodě samozřejmě řekl no a stálo mě to pár panáků.

Jinak za vojnu se mi vyskytla pouze jedna závada a to taková,že OT -64 přestalo řadit a musel se vyměnit hydropneumatický ventil. Jo a je dobré dávat bacha, aby při velkých teplech, kdy má řidič otevřený nad hlavou poklop až dozadu, nedošlo tímto k zavření olejového chladiče vahou poklopu. Pak je problém. Jinak super vozido,ale být silnější motor,bral bych to.